První naše kroky vedly do Muzea ghetta. Žádná učebnice nevypoví přesně to, co jsme viděli na vlastní oči. Bolest, utrpení, beznaděj. Čekání na smrt. To jsou synonyma tehdejšího života v ghettu. Kresby dětí a zápisky z jejich deníčků, stejně jako videonahrávky přeživších svědků dokazují, že život, který žijeme, není samozřejmostí. Utvrdila nás v tom i návštěva dalšího objektu – Malé pevnosti, která sloužila jako věznice gestapa. Ani odtud se neodcházelo na svobodu. V přeplněných dobytčích vagónech směřovaly tisíce lidí do vyhlazovacích táborů na východě, odkud nebylo návratu.
Přejme si, aby se z této tragédie další generace poučily.
Březnové slunce má krátké ruce.
V březnu sýkorka volá: rozsívej, rozsívej.